Ačkoli celková retenční kapacita zemědělských půd v ČR (schopnost zadržovat vodu) činí 8 400 000 000 m3 vody, ve skutečnosti udrží tato půda jen 5 040 000 000 m3. Snížená schopnost krajiny zadržovat vodu je dána především špatným hospodařením, poškozením půdy vodní a větrnou erozí, nadměrným utužením půdy a ztrátou biologické aktivity půd. Pokud by se ale do půdy vrátila organická hmota a hospodařící zemědělci by využívali doporučované půdoochranné technologie, mohla by se současná situace poměrně rychle změnit.
Podle propočtů VÚMOP by se jen v průběhu jednoho roku zvýšila schopnost zemědělské půdy v ČR zadržovat vodu o více než miliardu m3 vody, konkrétně na 6 500 000 000 m3. Do tří let by pak dále vzrostla o 300 milionů m3 a do deseti let by byla zemědělská půdy v ČR schopna zadržet přes sedm miliard m3 vody, tedy 7 100 000 000 m3.
Pokud je půda v dobrém stavu, může účinně regulovat odtok vody z krajiny a tlumit jak rizika dopadů povodní, tak rizika nadměrného sucha. Jeden hektar hluboké černozemě může zadržet až 3 500 m3 vody. Půdy, i když nejde zdaleka vždy o černozemě, přitom v ČR nestále ubývá. Podle statistik VÚMOP ubylo u nás od roku 1937 celkem 800 000 hektarů zemědělské půdy, v posledních letech ubývá až 15 hektarů půdy denně. Bohužel jde často o půdy kvalitní, v blízkosti měst a v nivách řek, která ovšem následně není využita k zemědělskému hospodaření, ale ke stavebním účelům. Schopnost zadržet vodu je v případě pokrytí původně zemědělské půdy nepropustnými povrchy nulová.
Zdroj: www.vumop.cz
ZDROJ: https://www.e15.cz/domaci/souperit-se-zmenami-klimatu-se-da-i-levne-a-nadcasove-ukazuji-projekty-1279843
V údolíčku na pastvině u Staré Červené Vody hloubí bagr řadu tůní. Jejich úkolem bude zadržovat vodu v krajině. Na Jesenicku se jedná o pilotní projekt. Pokud by se našly peníze a ochota majitelů pozemků či státu, mohly by obdobných opatření v budoucnu vyrůst v regionu desítky.
Rozlehlá pastvina na okraji Staré Červené Vody není na první pohled ničím zvláštní. Pod zemí se však nachází systém trubkových drenáží. Potrubí od páteřního průměru šedesát centimetrů až po pěticentimetrové „vlásečnice“ odvodňuje sedmdesát hektarů plochy.
„Jsme v situaci, kdy máme problém s nedostatkem podzemní vody, hydrologickým suchem. A zároveň máme krajinu vybavenou množstvím odvodňovacích systémů, které po srážkách odvádí vodu do potoků a ta nám pak „překvapivě“ chybí. Nejrozumnější je odvodňovací systémy alespoň částečně zrušit. Zde jej ve spodní části údolí nahrazujeme kaskádou pěti jezírek,“ ukazuje Juraj Grňo. Je předsedou spolku Silezika, který za pomoci dotace tůně pro zadržení vody a na podporu biodiverzity v krajině buduje.
Podzemní systém trubek odváděl desítky let z pastvin vodu rychle pryč. Přirozené přitom je, když z krajiny odtéká pomalu. Kaskáda vznikajících jezírek zachytí vody tři tisíce kubíků.
„Důležitější, než voda, kterou tu vidíme, je ta, která se zasákne do půdy,“ ukazuje na poloplná jezírka Juraj Grňo.
„V době, kdy nebude dlouho pršet, bude voda pomalu podzemím odtékat a dosycovat potůček. A když se srážkami tůně naplní, voda začne přetékat do potůčku vrchem,“ vysvětluje Juraj Grňo. Za ním leží hromada velkých betonových trubek, které bagr vykopal ze země.
Dílo u Staré Červené Vody vzniká od loňského podzimu, hotovo má být na jaře. Investorům napomáhá vstřícný postoj úředníků z městského úřadu v Jeseníku, vše ale bylo možné zbudovat díky osvícenému majiteli, který poskytl své pozemky. Úpravou se mu pastviny neznehodnotí. Dílčí větve drenáže zůstanou i nadále funkční, takže bude moci dál bez omezení hospodařit. Vyústění takové je ostatně patrné u jedné z tůní, na jejímž břehu vyvěrá ze země „pramínek“.
Podobný meliorační systém jako na tomto místě byl vybudován prakticky v každém údolí v podhorských oblastech Jeseníků.
„Takové meliorace jsou i v Žárové, Pustých Žibřidovicích, v Pekařově, nad Rejcharticemi. Všude jsou takové údolnice, všude se odvodňovalo,“ zmínil Peter Viazanička. V minulosti se zabýval právě odvodňováním zemědělských pozemků. Dnes má stavební firmu, která kaskádu tůní buduje.
Zdejší opatření má být spolu s dalšími vzorovým projektem. Ještě v letošním roce se chystá Silezika v nedalekém údolí vybudovat obdobnou soustavu s vyšší retenční kapacitou. Plošnému rozšíření tohoto modelu však nenahrává situace s vlastnictvím pozemků. Osvícených vlastníků, kteří by dali byť malou část své půdy k dispozici, není mnoho. A stát jí dostatek nemá.
„Lidé by měli vědět, jaká opatření je třeba proti suchu dělat. A není to prohlubování vrtů ani uchovávání pár kubíků dešťovky u domu. Tato opatření jsou jednoduchá a poměrně levná,“ uzavřel Juraj Grňo.
Další z osobností, která se vyjadřuje k problematice příčin povodní, je Tomáš Kvítek z katedry krajinného managementu Zemědělské fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Jeho článek otiskl týdeník Zemědělec.
Jak nám nedávné povodně opět připomněly, naše krajina má problémy s krátkodobým zadržením (retencí) vody. Přírodní podmínky jsou v tomto ohledu nepříznivé na 60 procentech našeho území, další problémy si přiděláváme sami způsobem, jakým s krajinou zacházíme.
Zemědělská půda ČR zaujímá rozlohu 4,22 mil. ha, z toho orná půda má výměru 2,99 mil. ha a velká část odtoku vzniká mimo jiné i zde. Odtok vzniká i v lesích (2,66 mil. ha), na lesních cestách. Velká část českých pohraničních hor je však zalesněna nebo zatravněna, jsou zde národní parky, chráněné krajinné oblasti, chráněné oblasti přirozené akumulace podzemních vod. Tyto oblasti mají určité přikázané režimy hospodaření, které jsou šetrné i k retenci vody. Přesto i zde vysoký odtok vody z extrémních srážek není výjimkou. Druhová skladba lesů je zcela určitým a velkým problémem v retenci vody a často i systém těžby lesa. Významnější roli však hrají nepříznivé stanovištní podmínky (svahy, mělký půdní profil). Voda se z lesa za srážek jen hrne, chybí kvalitnější a rozsáhlejší technická opatření na zadržení vody z lesních komplexů (zasakovací příkopy, protierozní cesty, retardace vody z cestní sítě).
Naprší-li 100 mm srážek, znamená to, že na plochu jednoho hektaru dopadne 1000 m3 vody (krychle o hraně 10 metrů). Tato voda by měla zasáknout nejlépe na té samé ploše, na kterou spadla. To však mnohdy není možné, voda odtéká a způsobuje problémy v níže položených oblastech.
K retenci vody dochází jak na povrchu terénu a v přízemní vegetaci, tak v nadložním humusu a v hlubších vrstvách půdy, její zvýšení je možno docílit pomocí technických a biologických opatření v povodí. Na více než 60 procentech území se nacházejí krystalické horniny, vyznačující se malou schopností zadržovat vodu. Pokryvem tohoto horninového podloží jsou většinou kambizemě s malou až střední infiltrační rychlostí, s celkovou retenční schopností do 120 mm srážek, a to u středně hlubokých půd. Navíc jsou tato území s krystalickými horninami lokalizována ve vrchovinách a horách, kde se střídají úzká údolí se svahy s převýšením od 150 do 600 metrů.
Snížená retence vody v povodí se podílí jak na vzniku bleskových povodní, při nichž intenzita srážek překračuje intenzitu vsaku (infiltrace) vody do půdy, tak na povodních z dlouhotrvajících srážek, při nichž je infiltrační kapacita půdy již zcela naplněna a ve svažitých podmínkách nastává odtok.
Protipovodňové zábrany na tocích zvyšují množství vody v korytě (zabraňují rozlivu) a zvyšují rychlost vody, na což doplácejí níže položené oblasti. Nedivme se Němcům, že protestují, když vidí, že v protipovodňové ochraně vedoucí ke zvýšení retence vody v krajině se u nás na velké výměře půdy nic podstatného neděje. Týká se to především zemědělské půdy na svazích.
Současný systém obhospodařování zemědělské půdy má kořeny v době vzniku Československa. Agrárníci se v roce 1920 rozhodovali, jakou cestou obhospodařování půdy se vydat, zda směrem dánského hospodaření (obilí, zornění půdy), nebo holandského (dobytek na maso, louky a pastviny). Tehdejší cena komodit na newyorské burze rozhodla o typu výroby zaměřeném na obilí. Již tenkrát bylo nevědomky rozhodnuto o snížení retenční kapacity půdy, protože rozdíl mezi ornou půdou a travními porosty je asi sedm až deset procetn.
V té době však existovala malá políčka, nebyly výjimkou louky střídané ornou půdou, meze, remízky, mechanizačními prostředky byli koně. Větší problémy s retencí vody nastaly po roce 1948. V komunistickém systému tvorby krajiny zmizely meze (ty samy o sobě mají sice malou retenční schopnost, ale rozbíjely a zpomalovaly soustředěné proudy vod tekoucích po pozemku), výrazně se začaly zvětšovat bloky orné půdy, na zemědělské pozemky se dostala těžká mechanizace, půdy v povrchové i podpovrchové vrstvě byly utužovány.
Eroze půdy byla do roku 1989 velmi vysoká, po roce 1992 však trend zhoršování retence vody v půdě vyvrcholil. Souvisí to se zcela nesmyslným obhospodařováním zemědělské půdy, protože na 74 procentech orné půdy pěstujeme obilí, řepku a kukuřici. Z krajiny po roce 1992 postupně zmizely pícniny, kterých je v současnosti o 21 procent méně při porovnání s celkovou výměrou orné půdy, a zelené hnojení a nastoupily technologie bezorebného zpracování půdy (podpovrchové zhutňování půdy). A pak se divíme, že klesají zásoby podzemních vod. Voda prostě nemá šanci zasakovat, může pouze odtékat. Zvýšila se eroze, a tím se snížila hloubka půdního profilu (tedy i retenční kapacita půdy), začaly se ve zvýšené míře aplikovat pesticidy, které mají negativní vliv i na půdní faunu. Ta v půdě vytváří preferenční cesty a umožňuje rychlejší zasakování intenzivních srážek. Za sucho, na které si zemědělci stěžují, si částečně mohou sami – podporou eroze a rychlejšího odtoku vody z pozemků. Čím menší hloubka půdního profilu, tím menší zásoba vody v půdě využitelná pro rostliny, ale i hydrologické sucho ve vodních tocích. Dalším faktorem jsou klimatické podmínky, které však neumíme ovlivnit a dlouhodobě předvídat.
Naši předci vyvinuli sofistikovaná protipovodňová opatření. K vynikajícím stavebním vodohospodářským úpravám patří například třeboňská rybniční soustava nebo důmyslný švýcarský systém přeronových polí, propustí, přivaděčů a sběrných struh v povodí Úpy a Metuje, který zachycoval i povodňové stavy vod. Z této důmyslné stavby 19. století zbylo dnes již nefunkční torzo na ploše šesti hektarů.
Ještě mnohem dříve se s retencí vody v nepříznivých stanovištních podmínkách s četnými svahy a vysokými srážkami uměly vypořádat na svou dobu velmi vyspělé kultury v Asii a Jižní Americe. Vybudovaly systém terasových polí, který funguje dobře dodnes. Současné české zemědělství tyto zkušenosti zcela ignoruje.
Co za další problémy v zemědělské krajině máme? Zvýšily se koncentrace, ale i odnosy živin, dusičnany ve vodách obecně, ale i v pitné vodě (vodní zdroj Kárané), objevily se pesticidy v povrchových vodách (vodní nádrž Švihov na Želivce), ale i ve vodách podzemních (viz www.chmi.cz), výrazně se zvýšila eutrofizace vod, tedy jejich obohacení živinami, v našich podmínkách především fosforem. To jsou jen příklady. Když nastane léto, nemáme se kde koupat, zvýšená eutrofizace rybníků a nádrží způsobuje rozvoj sinic a ras.
Spojovacím článkem všech těchto problémů je ve velké míře retence vody v povodí. Čím je větší, tím větší je možnost odbourání pesticidů a dusičnanů, zachycení erozních splachů a vody v povodí. Zvýšení retence zemědělské půdy by vedlo ke snížení objemu a rychlosti odtoku, ke snížení eroze, zvýšení jakosti vody, snížení eutrofizace a dále i ke zvýšení zásob podzemních vod.
Kde máme české sofistikované zemědělství, které tu vznikalo staletí? V kterém právním předpise je definován veřejný zájem v oblasti tvorby protipovodňových opatření na zemědělské půdě? Jak to, že není veřejným zájmem možnost koupání lidí v kvalitních rybnících a jezerech, jak to, že není definován veřejný zájem v oblasti jakosti vody? Jak to, že lidé nemají nárok na pitnou vodu bez pesticidů? Definujme veřejný zájem komplexněji. Bez toho nebudeme schopni proměnit zemědělství tak, aby podporovalo zadržování vody v povodí.
Samotné přehrady na vodních tocích nestačí, vodu musí zadržet technická a biologická opatření na půdě. Zapotřebí jsou cílená, zdůrazňujeme cílená opatření na konkrétní místo v povodí, na konkrétní místo na zemědělském či lesním pozemku. Do krajiny je třeba dostat jak technická opatření (např. záchytné zatravněné průlehy o šíři 12 m a hloubce 1 m umí zadržet na jeden běžný metr 8000 l vody, vsakem přes travní porost zlepšovat jakost vody, dále pomohou i příkopy, suché nádrže a malé rybníky), tak i biologická opatření (zatravnění infiltračních oblastí). Mokřady navazující na technická opatření mohou retenci vody výrazně pomoci.
Správné umístění jednotlivých opatření v povodí, s výjimkou vodních toků, není právně řešeno, mimo komplexní pozemkové úpravy. Ale ty jsou v ČR plánovány v horizontu několika desetiletí. Máme tolik času? Trvají dlouho a většinou jsou směřovány do směny pozemků (soustředění malých rozdrobených pozemků jednoho majitele do jednoho celku), která se sama o sobě v krajině nijak neprojeví, protože na většině pozemků dnes hospodaří nájemci a ne skuteční vlastníci. V plánu společných zařízení, mezi něž patří například budování polních cest, malých vodních nádrží, suchých poldrů, mezí, příkopů, teras apod., se objevují velmi sporadicky opatření ke zvýšení retence vody. Projektanti nemají čas, finanční zdroje ani chuť hádat se s vlastníky pozemků, kteří jsou často neústupní.
Již Evropská vodní charta přijatá ve Štrasburku v roce 1968 definovala požadavky na jakost vody, ale i retenci vody v povodí. Od té doby se ve vodním hospodářství mnoho udělalo, jsou k dispozici příznivé příklady zlepšování jakosti vody ve vodních tocích (výstavba čistíren odpadních vod) a odstraňování znečištění z průmyslových závodů. V oblasti retence vody na zemědělské půdě je však vidět výrazný deficit opravdu účinných opatření. Opatření MZe ČR nazvaná GAEC II (Standardy dobrého zemědělského a environmentálního stavu) popsané problémy nikdy nemohou vyřešit, na retenci vody v povodí mohou mít podle výpočtů vliv maximálně do deseti procent.
Výstavba nových přehrad je jistě chvályhodná, při extrémních hydrologických jevech (sucho, povodně) mají přehrady svůj význam. Ale přehrady plné sedimentů, eutrofizovaných vod a pesticidů a dalších xenobiotických látek jsou k malému užitku. A přitom se o nich hovoří jako o prioritách.
Je třeba též zdůraznit, že tento článek není nikterak zaměřen proti zemědělcům a zemědělství. Pouze konstatuje stav zemědělské krajiny a navrhuje opatření. Je třeba řešit příčiny zrychleného odtoku vody z krajiny, ne jen odtok v korytě (protipovodňové zábrany). Je třeba se zaměřit na přijetí celostátního, přesně cíleného a dlouhodobého programu obnovy retence vody v krajině. Tento program by znamenal pro zemědělce více pracovních míst, vyšší zaměstnanost tam, kde není tolik pracovních příležitostí, a nakonec i ekonomickou prosperitu. Stát by přestal vynakládat finanční prostředky na neustálou obnovu povodněmi zatopených oblastí, odškodnění zemědělcům za sucho či povodně a mohl by investovat do jiných aktivit.
Připravovaná zemědělská politika po roce 2013 by měla právě technická a biologická opatření na zemědělské půdě zdůraznit a zapracovat. Kombinace technických opatření, především z pohledu ochrany půdy před erozí, zrychleným povrchovým odtokem a jakosti vody a biologická z pohledu jakosti vody a filtrace podpovrchového odtoku musí být účelně provázána: Chce se mně věřit, že právě ta technická opatření na zemědělské půdě budou prioritou v připravované zemědělské politice a ne zcela vágní a nikdy dostatečně přísná opatření GAEC k ochraně před erozí a povrchovým odtokem. Kdy si ti, co rozhodují, uvědomí, že na stoletou srážku jsou biologická opatření nedostatečná. Nebo GAEC na další období chce řešit jenom ochranu půdy agrotechnickými a organizačními opatřeními? To je málo, je třeba řešit retenci ve velkém objemu odtoku a na tu je možno spoléhat pouze při aplikaci technických opatření!
Je třeba přestat klábosit a začít provádět účinná opatření v povodí na zemědělské a lesní půdě, nejen na tocích, kde definice veřejného zájmu nepředstavuje problém a pozemky jsou ve vlastnictví státu. Je třeba řešit rychle a komplexně v celé šíři sofistikované pojetí retence vody v povodí. Snížíme-li povodňové dopady extrémních srážek a zlepšíme výrazně jakost vody, budeme se mít kde koupat.
Zdroj: https://www.nase-voda.cz/povodne-retence-vody-krajine/
Světový den vody, který připadá na tento pátek, má připomenout, proč je třeba vodu chránit. Téma toho letošního Nezapomínejte na nikoho (Leaving no one behind) poukazuje na to, že ve svých domovech nemají více než dvě miliardy lidí přístup k pitné vodě. Česká republika se aktuálně potýká s následky dlouhotrvajícího sucha a dlouhodobě neřešenými problémy se zadržováním vody v krajině. Agentura ochrany přírody a krajiny, která spravuje české CHKO vydala tiskovou zprávu, kde u příležitosti Světového dne vody hodnotí některé své uskutečněné projekty.
Pro zadržení vody v krajině je podstatná její struktura – čím více mokřadů, tůní, rašelinišť, rybníků, alejí, meandrujících potoků a řek či remízků, tím pomaleji voda z krajiny odteče. Proto v minulých letech Agentura ochrany přírody a krajiny ČR podpořila stovky projektů, které vodu do naší krajiny pomáhají vrátit. To prospívá i řadě vzácných druhů rostlin a živočichů, zlepšují se tak místní klimatické podmínky a snižuje riziko povodní.
Od roku 2014 bylo schváleno pro posilování přirozených funkcí krajiny několik stovek rozsáhlejších projektů za více než 3,1 mld. korun a více než tisícovka drobnějších akcí za 67 milionů. Zdrojem financí je v prvním případě evropský Operační program Životní prostředí, v druhém národní krajinotvorné programy. AOPK ČR tyto programy administruje [2] .
„Snažíme se, aby podobných projektů bylo co nejvíce. Spolupracujeme s vlastníky pozemků, hospodáři, přímo v terénu ukazujeme, že podobné akce mají smysl. Doufáme, že letošní zima pomůže obnovit zásoby vody, ale podstatná je právě struktura naší krajiny, aby voda hned neodtekla,“ říká ředitel AOPK ČR František Pelc.
Níže je uvedeno několik zajímavých projektů. Patří mezi ně obnova řeky Moravy v CHKO Litovelské Pomoraví, revitalizace Loděnického potoka u Nenačovic, budování tůní v Českém středohoří a na Vysočině, obnova rašelinišť v Beskydech, či rozsáhlý projekt, který by měl mimo jiné zlepšit kvalitu vody v Máchově jezeře.
Příklady zajímavých projektů
Olomoucký kraj, obnova řeky Moravy v CHKO Litovelské Pomoraví
Jeden z nejdelších souvisle opevněných úseků řeky se dočkal revitalizace
Čtyřkilometrový úsek koryta poblíž Štěpánova a Horky nad Moravou měl sice přirozenou trasu, avšak kamenný zához bránil meandrování koryta. Na místo nastoupily kráčející bagry, kamenný zához vytřídily a z některých kamenů vytvořily další ostrůvky, výhony a dnové pásy. Toto řešení je také efektivní a velice levné. Největším přínosem celého projektu je oživení největší moravské řeky, díky kterému bude koryto postupně měnit svoji trasu i charakter břehů. Již teď tu lze sledovat stovky metrů příkrých hlinitých břehů, kde mohou na jaře hnízdit ledňáčci či břehule. Taktéž dalším ptačím druhům (kulíci a pisíci) přibude díky štěrkovým lavicím řada nových hnízdících možností. Rozlévání vody v přirozených meandrech také podpoří zadržení vody v okolních lužních lesích. Na projekt přispěl Operační program Životní prostředí v celkové výši zhruba 4 mil. Kč.
Karlovarský kraj
Revitalizace národní přírodní rezervaci Božídarské rašeliniště
Jedinečné území národní přírodní rezervace bylo v minulosti především kvůli těžbě rašeliny odvodněno, lesy byly stejnověké, především smrkové, poškozené přemnoženými jeleny.
Po převzetí rašeliniště do majetkové správy započala AOPK ČR připravovat jeho rozsáhlou revitalizaci. Na ploše 196 hektarů bylo na odvodňovacích kanálech instalováno 2228 přehrážek, které zpomalují povrchový i podpovrchový odtok vody z území. Na 29 hektarech byly vysazeny původní dřeviny, tedy buky, jedle, jeřáby a smrky a ochráněny před zvěří Byl také opraven středověký Seidlův rybník, zachytávající vodu tekoucí z rašelinných luk
Středočeský kraj
Revitalizace Loděnického potoka u Nenačovic.
Původní velmi zahloubené geometrizované koryto nahradilo mělké a několikanásobně širší revitalizované koryto s členitou kynetou pro běžné průtoky (OPŽP, Povodí Vltavy, s.p., 27 mil. Kč, realizace 2015).
Moravskoslezský kraj, Kozmické ptačí louky
Obnova tůní a revitalizace mokřadu
Nivu řeky Opavy u obce Kozmice tvoří systém mokřadů a květnatých podmáčených luk. Je domovem celé řady ptačích druhů, obojživelníků a hmyzu. Nynější projekt navazuje na přechozí a spočívá ve vybudování komplexu 11 tůní různých velikostí a hloubek s jiným sklonem svahu. Napomáhá tak obnově vodního režimu a zadržení vody v krajině. Nové vodní plošky byly ihned zabrány řadou obojživelníků, zejména ropuchou zelenou a následně se v okolí tůněk objevila hnízda řady ptačích druhů (kulík říční, čejka chocholatá, racek chechtavý či vodouš rudonohý). Akce byla podpořena z Operačního programu Životní prostředí s celkovými náklady 7,5 mil. Kč.
Liberecký kraj, Opatření v povodí Robečského potoka v národní přírodní památce Swamp
Posílení ochrany vzácných rašelinných biotopů
Cílem bylo ochránit unikátní společenství řas, cévnatých rostlin a bezobratlých organismů v rašelinných jezírkách před průnikem vody z Máchova jezera. Dalším úkolem bylo zlepšit kvalitu vodu v Máchově jezeře a stav přilehlých mokřadů zamezením přitékajícího sedimentu z blízkého Břehyňského rybníka. Zdrojem financí byl Operačního programu Životní prostředí. Konkrétní opatření v terénu popisuje Ladislav Pořízek z AOPK ČR, ředitel regionálního pracoviště Správa CHKO Kokořínsko – Máchův kraj: „Rekonstrukce hrázky v NPP Swamp pomáhá uchránit toto unikátní a historicky proslulé naleziště vzácných druhů řas i vzácné hrotnosemenky hnědé před průnikem vod s odlišným chemismem. Odbahnění pak, společně s úpravou rybí obsádky, umožňuje zlepšovat kvalitu vody v Máchově jezeře, což má pozitivní vliv i na okolní mokřadní fenomény. Pravidelné sečení mokřadních luk v NPP Swamp nám pak pomáhá uchovat vzácné druhy rostlin, například orchidejí hlízovců či prstnatců.“
Plzeňský kraj, přírodní rezervace Nový rybník
Mokřady pro obojživelníky
Nový rybník je jedna z nejmladších přírodních rezervací v Plzeňském kraji a byla vyhlášena na ochranu hnízdících a migrujících ptáků. V loňském roce zde AOPK ČR na svých pozemcích vytvořila tři tůně a rozšířila tak mokřadní biotop. Z odtěžené zeminy byla v jejich blízkosti vytvořena “hnízdní stěna”, která by měla sloužit k hnízdění břehulí a ledňáčků. Celá akce byla financována z programu Podpora obnovy přirozených funkcí krajiny v hodnotě 577 397 Kč.
„Nově vytvořené tůně by měly sloužit pro rozmnožování obojživelníků, kteří jsou v centrální vodní ploše pod velkým tlakem zde hnízdících racků. Zajímavým prvkem je vybudování hnízdní stěny. Ta má sloužit pro ptáky, kteří vyvádějí mláďata v norách v březích přirozených toků. Takových je v naší krajině nedostatek,“ doplnil Zdeněk Myslík z AOPK ČR, regionálního pracoviště Správa CHKO Český les.
Kraj Vysočina, přírodní učebna Hliníky v Křižánkách
Odpadky nahradí obojživelníci a vážky
Přírodní učebna Hliníky leží u obce Křižánky na okraji přírodní rezervace Meandry Svratky u Milov. Toto místo dříve sloužilo k těžbě jílu, po které zde zůstaly terénní deprese. Ty se postupem času zaplnily vodou a plocha zarostla náletovými dřevinami. Taktéž zde vznikla černá skládka. Za společného úsilí AOPK ČR (Správy CHKO Žďárské vrchy), Sdružení Krajina, obce Křižánky a základní školy Křižánky se povedlo lokalitu vyčistit a revitalizovat zdejší tůně. Doplněno bylo zázemí pro terénní výuku křižáneckých školáků, hadník a hmyzí hotel. Akce byla podpořena z Programu obnovy přirozených funkcí krajiny částkou 113 445 Kč.
„Na této akci je kromě obnovy mokřadního biotopu také velmi cenná spolupráce mezi místními občany a ochranou přírody. To, že se lidé vlastníma rukama podíleli na obnově této lokality, mělo obrovský význam. Určitě teď nebude hrozit, že by zde opět vznikla černá skládka,“ konstatuje Petra Doležalová z AOPK ČR, regionálního pracoviště Správa CHKO Žďárské vrchy.
Kraj Vysočina, rybník Dolní Bradlo u Jihlavy
Nové tůně pro kuňku obecnou a další živočichy
Kuňka obecná zde byla dříve hojně rozšířená, ale v posledních letech kvůli nevhodnému hospodaření téměř vymizela. V roce 2018 se tu vybudovaly nové tůně, které ve spojení s okolní mozaikou vodních ploch, rákosin a luk poskytují vhodné prostředí pro kuňku i ostatní obojživelníky. Zdrojem financí byl Program obnovy přirozených funkcí krajiny, s jehož pomocí tu bylo vytvořeno celkem 535 m2 tůní za 78 150 Kč.
„Ač se zdá budování nových vodních ploch poblíž stávajících zbytečné, není tomu tak. Mnozí živočichové potřebují ke svému životu odlišné podmínky než ty, které panují v rybničních soustavách ovlivněných rybí obsádkou. Snad právě díky těmto drobným zásahům budeme moci i do budoucna slýchat hlas kuňky a sledovat kroužící ptáky nad hladinou. Tůně navíc pomáhají v době sucha k retenci vody v krajině,“ řekl Martin Černý z AOPK ČR, regionálního pracoviště Správa CHKO Žďárské vrchy.
Ústecký kraj, tůně u obce Touchořiny v CHKO České Středohoří
Zemědělec vrací vodu do krajiny
Z iniciativy místního zemědělce Petra Horčíka vzniklo v posledních dvou letech deset nových tůní o velikostech mezi 40 až 160 m2. Během horkého léta 2018 byly navzdory okolnímu suchu tůně dostatečně zaplněny vodou, a proto poskytly útočiště pro řadu živočichů vázaných na vodu. Vhodné místo pro rozmnožování zde našel i čolek obecný, čolek horský, čolek velký a ropucha obecná, skokan štíhlý či skokan hnědý. Náklady na zbudování tůní byly pokryty z Programu péče o krajinu,
Moravskoslezský kraj, podmáčené a rašelinné smrčiny v CHKO Beskydy
Revitalizace nejvzácnějších lesních biotopů
Podmáčené smrčiny s drobnými rašeliništi se v Beskydech vyskytují jen na několika málo místech, například v údolích Černé Ostravice, Velkého potoka a Čeladenky na Podolankách. Ohrožuje je vysušování. Projekt z Operačního programu Životní prostředí napomohl obnově jejich vodního režimu pomocí hrazení starých odvodňovacích příkopů dřevěnými přehrážkami, jejich obnovou a mapovaním již existujících přehrážek. Cílem této revitalizace bylo zpomalit odtok vody a zajistit opětovné zavodnění na lokalitách. V roce 2018 také došlo k výřezu smrků na nejcennějších rašeliništích v Černé Ostravici, kde se vyskytují vzácné rašelinné druhy rostlin jako suchopýr pochvatý a rosnatka okrouhlolistá.
Zdroj: a foto: Zdroj a foto: AOPK – https://www.nase-voda.cz/svetovy-den-vody-2019-pohledu-chko/
Čistá pitná voda bez obsahu reziduí pesticidů se stává důležitým tématem pro budoucnost hospodaření v české krajině. Ekologické zemědělství přitom na rozdíl od konvenčního nabízí řešení pro uchování kvality a čistoty vody. Tyto poznatky v současnosti aplikují v řadě evropských zemí přímo do praxe a některé vodárenské společnosti samy motivují zemědělce k tomu, aby v blízkosti vodních staveb hospodařili pouze ekologicky.
„Ekologické zemědělství má jednoznačně pozitivní efekt na krajinu, vodu a půdu. A živou půdu nebo čistou vodu potřebujeme k životu všichni. V Česku přitom stále hledáme a často nenalézáme řešení na čištění vod ohrožených chemizací. Je přitom potřeba změnit celkový přístup ke krajině a inspirovat se tam, kde to funguje. V současné době spolupracujeme například se Saskem na projektu, ve kterém je jednou z aktivit organizování akcí s cílem převést konvenčně hospodařící zemědělce, kteří hospodaří v blízkosti vodních toků a zdrojů pitné vody, do ekologického zemědělství. Tento krok má několik pozitivních dopadů jak ekologických, protože kvalita vody z hlediska obsahu ať už metabolitů pesticidů, herbicidů nebo třeba i antibiotik jde výrazně nahoru, tak ekonomických, protože vodárenské společnosti nemusí vynakládat stamiliony na čištění vod, “ uvádí Kateřina Urbánková, manažerka PRO-BIO Svazu ekologických zemědělců.
Ekologické zemědělství přitom nechrání vodu jen z hlediska chemizace. Zásadní význam má i v případě extrémních klimatických událostí, jako jsou přívalové deště nebo naopak dlouhodobá období sucha.
„Díky pestrému osevnímu postupu a obsahu humusu v půdě jsou ekologická pole lépe připravena absorbovat zvýšené množství vody při prudkých lijácích, a naopak zásobit rostliny vodou v případě sucha. Ornice nestéká kvůli erozi do řek či nádrží, což se zpětně opět projeví na kvalitě vody. Osobně si myslím, že ekologické zemědělství má obrovský, a prozatím nevyužitý potenciál k tomu, aby se praktikovalo podél všech vodních toků a nádrží. Například v okolí řeky Želivky je řada farem, které by bylo ideální převést do ekologického zemědělství. Mnoho z těchto farem chová dojný skot a má zároveň ornou půdu. Pro přechod do ekologického zemědělství se jedná o ideální kombinaci. Díky živočišné výrobě není potřeba se bát o organiku v půdě, je třeba však třeba zvládnout nastavení správného managementu farmy,“ dodává Urbánková.
Přechod z konvenčního zemědělství do ekologického není tak složitý, jak by se tomu mohlo na první pohled zdát. Například základem chovu mléčného skotu v ekologickém režimu a produkce biomléka je vytvoření přirozených podmínek chovu. Ustájení skotu v ekologickém zemědělství musí splňovat fyziologické a etologické požadavky všech věkových kategorií zvířat. Ekologičtí farmáři potom kromě kvalitních produktů se značkou bio získají také příznivé podmínky pro hospodaření, ekonomický růst a lepší vyjednávací pozici vůči majitelům půdy, kterou mají pronajatou
„Spolupracujeme s malými ale i velkými zemědělskými podniky, které přešly z konvenčního do ekologického zemědělství a jak ekonomiku, tak i například čistotu vody po 10 letech, si nemohou vynachválit. Dokonce jim vlastníci z okolí přednostně pronajímají pozemky, protože vědí, že díky způsobu ekologického hospodaření jim nezatíží ani půdu, ani podzemní zdroje pitné vody. Pokud některé farmy budou mít zájem o přechod do ekologického zemědělství, rádi s tímto krokem pomůžeme, máme v tom velké zkušenosti,“ uzavírá Urbánková.
O projektu Biomléko
Projekt Ministerstva zemědělství na podporu produkce a odbytu biomléka v ČR probíhá v letech 2017–2019 a prostřednictvím veřejné zakázky je realizován Svazem ekologických zemědělců PRO-BIO. Hlavními pilíři projektu je poradenství pro konvenční podniky a stávající ekologické podniky, výměna zkušeností mezi sedláky, posouzení dopadu ekologického hospodaření na kvalitu vody a půdy, vytvoření praktických příruček a materiálů pro mléčné ekologické podniky.
Více o projektu najdete na http://eagri.cz/public/web/biomleko/ .
ZDROJ: https://pro-bio.cz/aktuality/cista-voda-je-dulezitym-benefitem-ekologickeho-zemedelstvi/
Na první pohled vypadá plošné vysazování stromů jako dobrý nápad, jak snížit a oddálit dopady klimatických změn, ale v některých regionech může vyloženě škodit. Savany a další travinami porostlé ekosystémy totiž s každým dalším stromem navíc ztrácí. Příroda je pestrá, a tak jak ji někde může poškozovat kácení dřevin, jinde ji může škodit jejich výsadba. Píše o tom Conversation.
Obnovit 305 milionů hektarů lesů do roku 2030 se už světoví vůdci zavázali. A teď se diskutuje, zda k tomu nepřidat ještě další miliardu hektarů. Protože takové množství přirůstajících stromů by dokázalo ve své biomase vázat nějakých 205 gigatun uhlíku. Cirka dvě třetiny toho, co jsme vypustili do atmosféry od Průmyslové revoluce.
Pokud bychom se skutečně přidrželi tohoto doporučovaného manuálu, očekávalo by se, že 151 milionů hektarů nových lesů vysadí v Rusku a dalších 103 v USA, 78,8 v Kanadě, 58 v Austrálii, 49,7 v Brazílii a 40,2 v Číně a zbytek zvládneme my ostatní.
Myšlenka je to zajímavá, ale když se jí pokusíte domyslet do důsledků, uvidíte podstatné mezery. Třeba kam ty biliony semenáčků umístit? Na souši mimo zastavěné plochy, zemědělskou půdu a již existující lesy už mnoho jiného místa nezbývá.
Tedy kromě částečně zatravněných ploch nejrůznějších stepí, savan a tunder.
„Ale právě sem přinést stromy znamená vyvolat ekologickou katastrofu,“ tvrdí profesorka tropické ekologie Kate Parrová z univerzity v Liverpoolu. I tyhle ekosystémy, pokrývající pětinu souše, totiž vážou svým kořenovým systémem uhlík.
V půdě drží asi 30 % veškerého uhlíku, takže s výkonem tropických lesů rozhodně snesou srovnání. I po stránce biodiverzity. Je to kolébka lidského druhu a bezpočtu kulturních plodin. A zapomínat bychom neměli na to, že dnes na takových travinatých ekosystémech nachází svůj prostor pro život a obživu jedna miliarda lidí. Zalesnit savanu znamená zasáhnout proti velkým býložravcům, proměnit biogeochemické cykly rozsáhlých regionů, zasáhnout do pravidelných přirozených požárů, změnit kompletně vodní režim celých oblastí. Protože lesy jsou, na rozdíl od savan, opravdu žíznivější.
„Za nově osázeným stromovým pokryvem nemusí přijít voda, jak si spousta lidí myslí, ale naopak velké sucho,“ zmiňuje Parrová studii, která na třech kontinentech mapovala průtok vody v řekách po vysazení lesů. A ten se snížil o 52 %, přičemž 13 % vodních toků dočista zaniklo.
Stejně tak instantní zelené pásy lesů v Číně vyvolaly pokles hladiny podzemní vody o desítky metrů. Zapomínat bychom neměli ani na to, že plocha lesa je tmavší než savany. Takže nechladí, jen absorbuje více tepla. A když vezmeme v potaz rizika sucha a požárů, s těmi se lépe vyrovnávají travinné ekosystémy, než lesy.
„Jak se to stalo, že nám najednou přijdou travinné biomy, například unikátní tropické savany, jako ideální místo pro výsadbu lesů?“ ptá se Parrová. Jednu z příčin vidí v hrubém nepochopení a nešťastné definici Organizace pro výživu a zemědělství (FAO), která lesem nazývá všechny plochy, které mají rozlohu nad půl hektaru a pokrytí stromy nad 10 % povrchu. Z tohoto hlediska se pak jeví africké savany jako do krajnosti degradovaný les, který potřebuje doplnit a zaplnit volná místa.
Podle Parrové je zapotřebí dělat to, co je vzácné. Myslet. „Programy na vysazování stromů k ochlazení klimatu by měly být promýšleny do důsledků a s ohledem na již existující ekosystémy. Ty správné stromy potřebují na správná místa.“
ZDROJ: https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/kde-vysazovani-stromu-skodi-celym-ekosystemum
